Měla jsem možnost ji podruhé spatřit. Nejistým, pomalým krokem si vykračovala až na terasu. U vchodu se zastavila. Podívaly jsme se na sebe. „Je to ona, je to ona“, znělo mi v srdci. Radost. Šla si sednout na lavičku. Sedla jsem si vedle ní, začala ji hladit ruce, něžné, křehké. Pevně sevřela mou ruku. Svítilo slunce. Vnímaly jsme jeho paprsky, vnímaly jsme sebe. Občas jsem se ji podívala do očí, měla je nádherné, laskavé, oči, co něco prožily, oči s výrazem.

Nemohla jsem se od ní odtrhnout, ale čas byl neúprosný. Než odcházela, řekla mi: „budu na to vzpomínat.“

 

Nebude jediná, i já na ni znovu vzpomínám, protože mi bylo dopřáno,sic jenom trošku, mít na chvíli babičku. A já cítila, že pro ten přítomný okamžik je jenom moje. Moje babička.