Měla jsem neuvěřitelné štěstí, náhodu, nebo osud? Každý tomu říká jinak. 

Vidět ji. Takovou, jakou jsem si ji vysnila. Trochu neslyšící, ale absolutně nádhernou. Anděl na vozíčku. Bílé, lehce rozcuchané vlasy, ruce protkané žilkami, jako z porcelánu. Člověk se bál, že když se jí dotkne, rozbije se. A ona se celou dobu usmívala a ohlížela. Nevadil ji ani nepatrný pohyb, když jsme najely na kamínek. Pokojně seděla.

Na ruce se jí třpytil zlatý, jemňoučký kroužek. Chytla jsem ji za ruku a nemohla se od ní odtrhnout. Za jednu obyčejnou půlhodinu děkovala. A mě bylo v její přítomnosti tak dobře. Některá setkání v člověku hluboce doznívají, protože se něco dotkne jejich nitra a postupně je začíná zocelovat či jim něco, nebo někoho připomene. 

 


Mnoho času promarníme spěcháním, brouzdáním po sociálních sítích, ale kolikrát uděláme lidi šťastné? A tak jsem se začala usmívat. Na všechny, okolo sebe. A od té doby se mi zdá život snesitelnější. Možná to nefunguje, co já vím. Ale také vím to, že od té doby zažívám nádherná setkání, odložení mobilů a krásnou komunikaci. A to mi protentokrát stačí.