Naposled. Seděla jsem mezi anděly a četla jim velice nezajímavé pohádky. Po chvíli jsem to vzdala. Usínali mi. A tak jsem se k nim ještě více přiblížila, prohodila pár slov o tom, jak se mají a jak jim to dnes sluší. Je zajímavé, že i na těch starých andělech se změní celý obličej, když se usmějí, jak se ji rozechvívá duše. Naposled jsem svému andělovi mohla podat ruku, naposled. Řekl mi, že se mu líbím. A tak jsem pochopila, že je čas nechat anděla jít. Nemohu být sobec, potřebují ho i ostatní.

A uvědomila jsem si, že každý má kolem sebe anděly, ty své, kteří možná na tu hodinu času, hodinu lásky stále čekají...