...

Emoce.

Nedávno jsem psala v jednom emailu, že bych chtěla něco, co mnou pohne, zacloumá, pokud možno v tom dobrém slova smyslu.

Ani jsem se nenadála a je to tady. Zdánlivě obyčejná brigáda. Nezajímavá, pro někoho nudná. Fabrika ( ten, kdo ohrne nos, ať nečte dál). A přece se mnou pohla zrovna ona. Člověk by čekal, že s ním pohnou ty velké věci-smrt, láska, narození, ne to nejobyčejnější.

Mám hrozné srdce. Moc rádo přirůstá a zvyká si na lidi, na které si zvyknout nemůže. Dělá kompromisy a komunikaci s lidmi odlišného charakteru bere jako výzvu. Jenže není nafukovací a ti lidé dřív či později musí zmizet, aby srdce mohlo dále žít.

A tak jsem jela a fňukala. Za tu dobu mi bylo ukázáno, tolik odlišných charakterů, povah, tolik proseb, ať už to přežiju a tolik modliteb, aby ti lidé moc neprudili. Mýlila jsem se. Jedině ve fabrice člověk pozná, že lidé jsou tak krásně obyčejní, každý vyzařuje jiný boj a stejně žijí dál. Řeší obyčejné věci a přece tak nějak reálně žijí. (Možná reálněji než plno mladých...) Někteří mi moc pomohli ať ochotou, klidem, i tím, jak neřeší prkotiny a přesto z nich může něco silně vyzařovat, co se dotýká srdce. 

...

Mě se to dotklo. Silně. A tak tu poplakávám dál.

Protože já si je opravdu zamilovala a přirostli mi k srdci.