Léto je v plném proudu, tak nějak ho projíždím. Člověk by čekal, že to bude nuda, že nepostuju každý den fotky s dokonalým výhledem ani heštegem summer vibes. Nic z toho a přesto si myslím, že žiju relativně plnohodnotným životem (pořád je na čem pracovat).

 

Postupem projížděním mezi domovem a brigádami, docházím k závěru, že pokud chceme přežít, musíme si pořídit koníčka. Opravdového koně, co nás zapřáhne a na chvíli vysvobodí z nekonečné rutiny. Nejen, že člověk bez koníčka tak trochu tápe, ale i později, když chceme dopřát svobodu tomu druhému, je koníček vhodným vyplněním volného času.

 

Vážně se někdy učím být sobec. Učím si říct „stop“, jinak se nachytám, že sedím s kávou a prázdným výrazem ve tváři. 

vím, co bych měla dělat

vím, co musím

ale učím se vědět, co potřebuju

 

A není to o tom, že se mnou nikdo nepůjde, že to nikoho nezajímá...

Je to o mně.

Protože pak se může moje duše projevit, brát sílu z toho, co mě baví, co miluju a jedině tak mohu fungovat s úsměvem na tváři a znovu tančit životem.

 

Vyrazila jsem si na koncert. Důvod, že na klasickou hudbu se mnou nikdo nepůjde, jsem posléze zavrhla. Já to potřebuji. Dívala jsem se na nádherný sál a cítila, jak moje duše roste, jak nabírá znovu sílu a dovolila si se ponořit do úžasných skladeb. A zakázala si fotit. Vychutnávala si okamžiky. A sama.

 A víte co? Přistihuju se, že jsem v klidu, že se usmívám a že ten nepopsatelný zážitek ve mně bude ještě chvíli rezonovat....