Přiznám se. Už mi to končí, už zase budu pilná studentka, kterou neuvidíte jinak, než s kávou v ruce. Měla jsem praxi. Děsivé to slovo pro mě. Zbývá mi pár posledních dní a jelikož je trochu času, mohu to zhodnotit. Měsíc, no. Zkušení vychovatelé si řeknou, co já mohu psát o družině? Nic nevím. Je to pravda, mám svůj úhel pohledu, ale sobě tu prostor dávat nebudu. Chci dát prostor pár dětem. Jména samozřejmě nejsou autentická, ale to je to poslední, co by vadilo. 

Myslela jsem si, že se unudím. Oslovali mě spíše senioři, ale ti malí skřítkové se dokáží dostat pod kůži. Zvolila jsem si družinu, že to bude lehčí, děti mám docela ráda, takže to půjde. Nešlo to. Mě ne, ale děti, aniž by si to uvědomovaly, byly mým školitelem. V tom krátkém úseku života.

 

Ninuška, naučila mě, jaká je moc autority, jak uchopení toho, že chci být k dítěti blíž, je strašně ošemetné. Myslím, že ta mě proškolila řádně. Díky tomu jsem si začala víc uvědomovat své místo a začala být přísnější a občas se nebála lehce zvýšit hlas.

Marcelka, malá, sympatická holčička, co mi občas připomněla být tak nějak v pohodě, nezabývat se problémy a neustále se usmívat. Byla to ona, co když jde do družiny, mi mává, protože se těší. 

Dalík, to jméno mi připomínalo neustále jednu osobu, se kterou se ještě trochu vyrovnávám, chování podobné, neustále zlobivý, ale jinak hodný. Jen trochu zbrklý a neustále přesvědčen o své pravdě.

Tadeášek, takové trdlo, malé, zlobivé, akční, chytré, toho kluka jsem si zamilovala. Už teď vidím, že spoustu věcí dokáže, je napřed, bojuji s ním trochu v autoritě, ale ten klučina má tolik nadání a talentů, že to z něj přímo srší! 

Štěpánek, člověk by ho označil za „mimoně“. Pořád něco zapomíná, nevím, na co myslí, ale je moc hodný. Kdysi mi jeho děda moc, moc pomohl a to se nedá zapomenout. Těžce neprofesionální přístup, ale k němu mám nějak více trpělivosti a dívám se na něj s ještě větší láskou, protože si uvědomuji, že já byla taky taková, ne-li horší. A to je koloběh dobrých skutků... Musím to předávat dál...

Jiřinka, takové počasí. Místy uplakané, jindy slunečné, bez mráčku. To ona dokáže obejmout, jen tak, připomenout něžnost, vytáhnout sušenky a podělit se, ukázat dětem, že jídla je škoda, že se vše musí sníst. Když ho obejme takový malý skřítek, zkuste se pořád mračit! Člověk se tak trochu zastydí.

Maruška, taková obyčejná cácorka malá, ztělesnění jednoho mého malinkatého snu. Namalovala mi obrázek na tabulku, jelikož je ale mazací, mohla jsem si to vyfotit, ten den byl pátek. V pondělí, jen co došla mi namalovala ten samý, ale na papír. Pamatovala si, že se mi líbil! 

 

Jednou mi paní vychovatelka řekla, že všichni oceňují na konci roku učitele, ale nikdo si nevzpomene na vychovatele. A je to pravda. Prosím, pokud budete tento můj výkřik do tmy číst, nezapomeňte na ně. Řekněte jim, jak pro vás byli důležití ( a platí to i o internátě!)

 


 

Přiznám se, že často uvažuju nad tím, že děti jsou daleko zodpovědnější a vnímavější, než dospělí. A mrzí mě to. Nebýt lhostejný, k potřebám druhých. Stačí jednoduché gesto. Myslíte si, že se ještě víc ztrapníte? V klidu, ještě se vám to určitě mnohokrát povede... Prosím, nezapomínejme. Snažme se nebýt lhostejní k těm, kdo nás poprosí, že to potřebují, nebo že to nezvládají...

 

„Všichni dospělí byli dětmi, ale málokdo si na to pamatuje.“ ( Antoine de Saint-Exupéry -Malý princ)