Ženy často sní o gestu, o něčem, co s nimi zacloumá.

Jsme občas mimo z romantických filmů a šťastných konců. No, a někdy nám ty iluze příliš vlezou do hlavy a nakonec se staneme cynickými, sarkastickými s pocitem, že si vystačíme samy, že nechceme být závislé. Ale to možná až jindy...

Pokud něco očekáváš, udělej to sám někomu jinému. Nechci se chlubit a nechci být moc idealistická. Má to být spíš impuls k tomu, udělat něco neočekávaného, gesto, nic víc.

Mám jednu známou. Dobrou známou, milou. Nějak se to sešlo tak, že měla svátek. Ano, přiznám se, že mám vysněný ideální scénář na tuto situaci, akorát s menší obměnou, ale rozhodla jsem se, že svůj scénář si zrežíruju sama. Když se na to koukám teď, je to až trapně jednoduché. Vzala jsem obálku, napsala dopis, utrhla růži a i když jsem moc nestíhala, snažila jsem se to zvládnout. Našla jsem si, kdy má známá má volnou hodinu a kdy končí a někde v tom čase, kdy vím, že je na místě (u mě to bylo v té volné hodině), jsem jí zavolala, ať vyjde před školu, protože od ní něco nutně potřebuju. Stála před školou a nevěděla. Přišla jsem k ní, popřála jí k svátku, dala jsem jí kytku, dopis a omluvila se, že dnes opravdu nestíhám, už jsem měla být někde jinde.

Gesto. Měl to být můj scénář, neměla jsem hrát vedlejší roli. Ano, ozývalo se mé pobouřené já. Za chvíli se mé flegmatické já usmálo a šlo dál.

Vždyť o co jde...