Doslova a do písmene tu máme podzim. Vítejte podzimové deprese, svíčky, padající listí a naštvané výrazy všech okolo sebe. Přišlo to nějak rychle, moc rychle. Jen bych vás ráda poprosila, ti, kdo prolétnete očima jen tak tento článek, zkuste si UCHOVAT V SOBĚ LÉTO.

Lehčí nakopnutí, přijde, nebojte ;) Ale aby to bylo tak popořadě, musí přijít nejdřív to mé nakopnutí. Tedy mé vlastní intermezzo.

Umývala jsem nádobí, už po několikáté tento týden, pustila jsem si písničky a začala jsem plakat. Uvařila jsem si kávu, protože jsem byla unavená, jenže stejně jsem ji měla slanou. Ten den byl tak divný, jak jen některé dny dokážou být. Ráno měl autobus dost velké zpoždění a možná proto mi utekla jedna náhoda, jež jsem si tak nějak lehce načrtla. Ach, my ženy a naše zbytečná očekávání! Ještě jsem musela něco zařídit, na očích sluneční brýle, rozpoložení na bodu mrazu. A pak jsem potkala bývalé spolužáky, stáli uprostřed ulice a smáli se a já stěží potlačovala slzy. Měla jsem ještě chvíli, povídali jsme. Ten den jsem byla tou ženou zraněnou, tou, co potřebuje obejmout, pohladit, aby zase chvíli mohla žít dál. Ještě chvíli jsem tam stála s jedním spolužákem, neuvěřitelně se změnil. Z kluka, jež ho lekal svět, se vyšvihl a já jen koukala. A právě tehdy se situace obrátila, kdy já tam stojím, jako tehdy on a nevím. Říkala jsem mu, jestli ho můžu obejmout. A on rozpřáhl ruce. V obejmutí jsem mu říkala, že to fakt dneska potřebuju, že jsem jakási rozeskládaná. K mé radosti zesílil. Letěla jsem do družinky. Nevím, jestli to děti poznaly, ale ten den jsem dostala vějíř z papíru, udělal mi radost neznámý týpek, co se otočil a nakonec jsem poznala jaké je to štěstí, když se člověk umí podělit o kus oplatku. Ukusovala jsem společně s prvačkama a bylo mi dobře. Večer mě čekaly povinnosti-důchodci. Umývala jsem nádobí a fakt jsem tušila, že to po náročném týdnu už nedám. Pořád jsem se přesvědčovala, že musím, že to zvládnu. Napsala jsem také pár známým, jestli mají čas, ale všichni jsou ve světě a člověk si stejně zbyde sám. Oblékla jsem si tu starou košili, tu, co tak miluji, růžový batůžek na záda a jela jsem kousek za dědinu. Nutno říct, že jsem se vážně bála, stromy, daleko od lidí. Sedla jsem si na to krásné místo a DOVOLILA SI BÝT NA CHVÍLI ŠŤASTNÁ, odpustit sobě i jiným. Dobíjela jsem baterky. Na mobilu jsem objevila skvělou funkci, fotí, když se usměji. Člověk by se měl na sebe dívat, říct si, jak mu to dnes sluší... Rozpustila jsem vlasy a tancovala jsem. Říci, že mi někdo chyběl snad není moc troufalé, ale potřebovala jsem být sama, ujasnit si některé věci a hlasitě se jen tak rozesmát. Slunce zapadalo a nebýt velké tmy, ještě tam sedím. Vím, že to bylo pozdě, že některé viditelné rány se pomalu zahojí, ale jsem na sebe pyšná. Konec mého intermezza.

A teď to nakopnutí do podzimu (moje a vyzkoušené!)

  • tančete! naučila jsem se občas na ulici je tak se zatočit, nebo když je nejhůř, pustit písničku a snažit se vše vydat ze sebe
  • sklenice vděčnosti- lístečky, na něž píšete, za co jste za ten den vděčni, pak vhodit do sklenice a někdy v budoucnu si přečíst
  • najděte stoh! (ne, vážně, pro nezasvěcené, stoh je z balíků slámy, sláma jsou ty zbytky uschlých stébel z obilí), a vylezte na něj, dokonalý pocit
  • napište dopis, vzkaz, komunikujte! a zkuste napsat přátelům, kdo si na vás udělá čas, zajímavý experiment
  • pozvěte někoho na čaj, na kávu, podzimní období k tomu svádí
  • vyrazte do kina! a klidně sami se sebou!
  • čtěte! v poslední době je tolik novinek, že člověk ztrácí přehled nad tím, co si vybrat...
  • film a je jedno jaký! někdy je to strašně fajn, zachumlat se do deky a koukat...
  • navštivte babičku, někoho z rodiny...
  • hlavně se prosím, USMÍVEJTE, dovolte si mít kousek léta v sobě...
  • vyrazte na nějaké krásné místo, jež dlouho odkládáte (není čas ztrácet čas)

Hlavně se prosím, radujme z každého dne a nepropadejme našich podzimovým chmurám. Především věřme, že když pošlete kousek té radosti z léta, že se vám vrátí!

A pokud vás napadne další nápad, nebo něco praštěného, dejte mi vědět!