To se tak mluví a mluví, pije a debata se nachyluje k životním filosofiím. A pak někdo přitáhne slané věci, konkrétně Bersi s příchutí uheráku. A jedna krátká životní linka se vybaví. Bohužel až moc krátká. Podzim k tomu tak trochu svádí- odpouštět a vyhrabávat ze sebe to smetí a konečně ho uklidit do poličky a dát mu nový rozměr. 

A není to o tom, že jsme nemocní, že šálek kávy a deka je naši denní rutinou, jde to. Často se přistihnu, že zase nedělám, to co mám, že se ztrácím. Na podzim se mi totálně nechce! Možná i tím, že mi vždy přibydou mí nerozluční kamarádi-paralen a kapesníky. Jsme fakt dobrá trojka! :D

Proto vyhrabávám ze sebe ty bolesti, radosti a pilně je ukládám na poličku. Možná je to o tom, skládat postupně ty obrázky a dopřát i duši trochu odpočinku...

I když mě to svádí být melancholická, stejně být nechci, ale někdy na někoho nejde zapomenout. Konkrétně na babičku a ty slané věci, co jsem u ní tak milovala. Vím, že mám jednu živou, že se jí snažím nezanedbávat a ona mi neustále ukazuje, že si to mohu dovolit, že pro ni nejsem důležitá. A tak se nechávám občas strhnout- babičkou a její péčí, i když už tu dávno není. Vím, že kde se člověku vezme, tam se neuvěřitelně dá. A já to pociťuji-tu touhu, i když zatím nevím, kam mě povede. Na hřbitově jsem nebyla tak dlouho, ale pro mě je důležité je cítit-vnímat ji okolo sebe. A to se mi zatím daří. Protože dokázala dát pocit, že je jen moje.

Matka Tereza viděla v každém umírajícím tvář Kristovu. Já vidím v seniorech svoji babičku. Tu, kterou každý den tak zoufale potřebuji, její meltu ve smaltovaném hrníčku, obyčejné ticho a lidské porozumění.