Teď budu trochu sentimentální a asi až moc sladká. (Takže kdo nechce, ať nečte dál)

Měla jsem praxi v družině. Když jsem si ji na začátku léta vybírala, byla jsem odvážná a chtěla jsem zkusit něco nového. Prostě znát hranice.  A stále jsem přemýšlela nad tím, kam jít. Myslím, že vyhrál domov důchodců, ale srdce chtělo k dětem. Tak prosím.

Byl začátek září a mě se nikam nechtělo. Po nových životních peripetiích jsem chtěla vidět boj, ticho a smrt v přímém přenosu. Chtěla jsem plakat, držet staré za ruku a končit. I se sebou.

Nebudu psát o tom, jak se mi za měsíc změnil život. Jednoduše proto, že nezměnil. Jen mi přinesl nové impulzy a dal mi jednu velkou odpověď. 
První týden jsem to nesnášela, počítala dny do školy, pořád jsem nadávala a bez mobilu neudělala ani nadechnutí.
Druhý týden jsem začala více vnímat, koukat kolem sebe a učit se.
Zbývající týdny jsem si začala užívat v maličkostech. Mít rada sebe, ale dovolit dětem, aby mě měly rády. Pomohly mi, o tom žádná. Všímala jsem si jejich talentů, schopnosti vyjádřit vše jednoduše, prostě, i když to byly nelehké věci a my dospělí bychom to zaobalili do snůšky povídaček. Současně mě však přiměly přemýšlet nad tím, jak to, že ony to dovedou? Mít rád, jednoduše. Žádné ale, protože a jiné dosazovací výrazy. Jak to, že ony dokáží udělat obyčejný projev laskavosti a nám se to zdá těžké?

A pak byl konec. Nenadála jsem se a loučila jsem se, se všemi hračkami v družině, s vychovatelkami, se vším. Vzala jsem si svoji kapku víry, co jsem tam posbírala a šla dál. Klidná, vyrovnaná. Slyšela jsem krůčky děvčat, malou laskavost, co mi donesly. Nejkrásnější slova na světě napsaná úplně obyčejně, jednoduše. A tehdy mi slzy už opravdu po tváři stékaly. 

Děti, já vás miluji!