Děvče moje, 

tak moc mě mrzí, co se stalo a že se to dovídám od někoho jiného.

O to víc mě to tíží.

Nemohu Ti ani říci, jak moc mě to bolí, že jsem noc nespala, že tu bolest nesu s Tebou. Přijala jsem ji a teď ta trocha, trocha toho, co vím, je moje.

Přemýšlím, jak Ti pomoci.

Tiše Tě pozoruji a chce se mi plakat, za Tebe, cos musela všechno prožít.

A teď tu sedíš a usmíváš se.

Vím, že já bych to nezvládla a ty tu s bravurou řešíš úplně nepodstatné věci.

Mám Tě ráda.

Mám slzy pokaždé v očích, děvče, je mi to tolik líto, co se stalo.

Jediné, co mohu udělat je, zburcovat to tam trochu nahoře a poprosit je, všechny, které znám a na něž zapomínám, aby Ti dali sílu.

Mlčím. 

A snažím se nebýt tak lhostejná, neviděla jsem, odpusť mi, prosím.

Mezitím mi píšeš, jaký diář, si koupíš...

 

 

Jsme dost často zaměřeni na sebe, řešíme svoje problémy, konflikty, svoje boje. Ale co ten druhý? Nelesknou se mu nějak dneska oči? Poslední dobou nějak málo jí... Prosím, všímejme si lidí okolo. Výjimečně jdu po ulici a pláču... řasenka rozmazaná a lidi odvracejí hlavu... o naší společnosti i toto dost vypovídá...