Jsem dost zatížená na růže. Možná proto je tak málo dostávám. Dost často se blížím k bodu, kdy moje duše není uspokojena, potřebuje víc. Pomalu se jí snažím sytit, ale vadí jí prázdné zábavy, televizní pořady, je neustále hladová. A hlad duše je daleko horší, než hlad těla. Duše totiž dokáže dost pěkně člověka pozlobit, anebo navést tělo. Tito dva se pak proti mně vzbouří a průšvih je na světě. Mám tolik věcí v to- do listu, jenže duše si umíní, že chce trochu vláhy, že není dostatečně nasycena. A tak jí marně vysvětluji, ať vydrží. Chvíli se zdá, že to chápe, ale pak to začne nanovo. A tak vzniká nepořádek a hektolitry kávy, kterými se ji snažím ukonejšit. Občas je taky v tom stavu, kdy se ještě sama sebe ptám, jestli žije, jestli je tam. Ona se pak někdy nečekaně probudí a hlasitě se ozve. 

V ruce držím svíčku. Voní po růži. Ta vůně je tak silná, že cítím jen ji. Dostala jsem ji k svátku od kamarádky, co jsem jí dala růži. Prý na oplátku. Svíčku jsem dneska ještě nepustila z ruky, pořád k ní čichám. Ta zapálena nebude. To je moje růže, moje milovaná růže. Má duše si vrní blahem, včera dostala pořádně zabrat, tak dneska potřebuje klid. Klid a svoji růži. 

Mám tisíc důvodů se mračit a zcela jistě bych mohla, ale sedím a duši nechávám volně žít. Dneska si ještě něco přečte a pak půjde spát. Musím o ni dbát, až příliš moc se její neuspokojení začalo projevovat na těle. Říkají mi, že jsem ještě dívenka, ale to je to, co si střežím, tu bláznivost mojí mladé duše, tu dětskou hravost a skotačení, ten úžas z malých věcí, protože jinak moje duše chřadne a bolí.

Však víme…