Pohřby.

Pohřby jsou zvláštní věc. Seskupení lidí, jež se jednoduše sejdou.

Záblesky emocí, neuvěřitelně kruté bolesti.

Rozklepané ruce pozůstalých.

Myšlenky na to, proč ostatní žijí, ale ten dotyčný ne?

Oč byl horší než ostatní?

Donekonečna se opakující slovíčko – „PROČ?“

 

Byla jsem na hodně pohřbech. Zpívala nesčetněkrát žalm a proplakala pár kilo kapesníků. Pokaždé je to stejné. Bolavé. Člověk si s sebou nese i své bolesti a pravidelně se mu objeví na pohřbech. A kombinace toho všeho mě dostává do kolen. A je úplně jedno, jestli mám lepší období, horší či zrovna chodím do kostela, nebo se mu taktně vyhýbám. Častokrát se mi stane, že se mi rozklepe hlas, že v půlce žalmu není slyšet zpěv, ale pláč. A to přitom nic nedělám. Člověk si myslí, že si na tu bolest zvykne. Tady to neplatí.

Pohřby jsou úžasná věc, a mnozí se mnou nemusí souhlasit. Je to něco neuchopitelného, a i když si občas stěžuji, že v kostele mě to nebaví, tady jsem skoro vždy. Ten pocit se nedá popsat, toto je volání, prokázat alespoň naposled někomu službu.

Mám štěstí, že alespoň v tom našem složení důchodců tam mám lidi, jež mi ukazují, že jsem tu dobře. Mladinká holčička ztracená ve velkém vesmíru. Mohu mít miliony pochybností, problémů, ale když se s obavami v očích podívám, sedí si tam za varhanami ten „můj“ důchodce pan H. A když se přidá usměvavý pan K., vím, že tady JSEM. A já panu H., slíbila, že tady budu.

Život může být jakkoliv špatný a bolavý, ale když víte, že vás nahání osmdesátiletý důchodce na elektrickém kole, protože má spoustu nápadů na zpěvy, a vy tam nutně musíte být, je těžké odejít. A tak trávím čas s důchodci. Hodně lidí se směje, že nechodím na zábavy, diskotéky, obnovy, že jsem jen s dětma nebo s důchodci. Možná je v životě potřebuju víc, než si dokážu připustit. Nebo potřebují oni mě. Musím uznat, že On se stará. To, co mi bylo nemilosrdně vzato, je mi dodáváno, sice v malé míře, ale o to jsou ty okamžiky cennější.

Tiše se přeji, ať neskončím jen s důchodci, ale to už jiná cesta…