Jeden obyčejně vzácný člověk. Řidič autobusu. Kdysi nás vozil do školy, dalo se s ním popovídat, občas legračně nadával na ostatní řidiče, často se usmíval, i když nám něco nešlo s nabíjením karty, byl skoro vždy v klidu, měl trpělivost. Líbí se mi jeho obyčejnost, jeho lehké nadávání na systém, jeho obyčejný lidský úsměv. Líbí se mi, že vždy, když jede, pozdraví pokývnutím hlavy. Pro člověka, jež se občas ztratí a někdy si vážně musí ty důvody, proč ještě žít, silně odůvodnit, je nepostradatelný. Nikdy nevím, kde se objeví. Ale vždy přinese radost. Pokaždé jinde a přesto stále na stejném místě. Dobro jde dělat všude, i tam, kde si myslíme, že na to není prostor ani čas...

A já si říkám, že už o něm dlouhou dobu musím napsat. Jednoduše proto, že je. A možná proto, že by si to měl připomenout každý z nás. To, že jsme není jen pro nás, ale možná z toho někdo bere sílu, z každého dne, okamžiku letmého střetnutí pohledů, náznaku úsměvu. Možná, že to někomu dává víc, než se může zdát. 

Přiznám se, že čím jsem starší, tím víc mi přibývá takových lidí. Někdo by to nazval rutinou, někdo požehnáním. Jsou lidé, jež se nám nesmazatelným způsobem zapíší do srdce bílou tužkou, a to přitom je ani nemusíme tolik znát. V dnešní moderní době to mám i zde na signálech.  Určitý typ lidí, jež vlastně neznám (a nemám odvahu jim napsat!), kteří utvářejí pro mě takovou tu denní rutinu, jež mám vlastně ráda.

Pokud někdo čte toto mé neobratné vyjádření, zkusme si promítnout svoji denní rutinu, s kým se ráno zdravíme, na koho natrefíme, když si jdeme vařit kávu...protože jednoho dne ti lidé zmizí. A mnozí mladí mi budou namítat, že je vše strašná nuda, že chtějí jedinečné a nové zážitky. Jenže ony jsou, na každém kroku, jde o to, je vidět....

 

https://www.facebook.com/zpravy/videos/1940021939628520/