Chtěla jsem jít ke zpovědi. Kecám, nechtělo se mi. Čekala jsem, že až uvidím frontu, otočím se a s čistým svědomím si řeknu, že jsem vážně chtěla. Ha ha ha. Tato farnost byla ale nějak nachystaná. Čtyři zpovědnice svitily a nikde ani noha. Do háje!!!
 
Na zpovědnicích visely cedulky. Krom jedné. Pečlivě jsem si přečetla a ani jedno jméno se mi nezamlouvalo. Když už jdu po roce ke zpovědi, chci si vybrat kněze. Takže jsem pět minut chodila po kostele a vybírala. Já a rozhodování, je samo o sobě problém. Vybrala jsem si toho bez cedulky.
Kněz ani nejdřív nevypadal, že by mě poslouchal. Snažila jsem se umlčet tu touhu jít k někomu, jež mi vždy baterkou posvítil do života, ale říkala jsem si, že třeba přijdu znovu, že o to větší motivace to bude znovu přijít (pro ty, co mi to chtějí shodit, fakt bych nešla jen kvůli knězi ke zpovědi).
 
No a tak zas mluvím o chaosu. A on o značkách. Pravda je, že značky si říkám, že bych si do života pořídila. I když upřímně, chaos miluju, ale je mi jasné, že ho nemůžu pustit do všech oblastí v mém životě. Musí mít vyhraněné místo obehnané plotem.
 
Jsem po zpovědi. Jsem žena, čekala bych emoce, cokoliv. Nic z toho se nedostavuje. Přemýšlím o tom, že si člověk asi zvykne, nechodit ke zpovědi a divím se, že to potkalo zrovna mě, znovu zkusím zapojit alespoň pár značek. (Na to jsem fakt zvědavá :D )
 
Culím se, tak jako vždycky. Mám být za co vděčná. Procházím osvětleným městem. Dnes je obzvlášť nádherné...