Večer. 

Tma. 

Člověk se může lehce ztratit.

Představme si, že jdeme po cestě. Takové té životní, všude plno stromů, cíl v nedohlednu, slunce není vidět. Tma v lese. Ticho a zvuky.

V jeden moment se před námi objeví NĚKDO. Nebudeme mu dávat jméno, každý si může představit kohokoliv, jež mu znázorňuje osud, ránu, každý tomu říkáme jinak.

Máme pět kartiček. Pět našich hodnot. Máte je? Klidně si je napište. Ten někdo s námi chce hrát karty. Je úplně jedno jakou karetní variaci, od prší až po mariáš, nepustí nás bez toho, aniž bychom si nezahráli. Jinak riskujeme, že umřeme na cestě. Maximálně přijdeme o své hodnoty. 

Ten někdo nad námi vyhrává. Musíme se vzdát jedné hodnoty. Máte ji? Bolí to? Jenže chce pokračovat při hře. Hrajeme tedy dál. Au! Zase vyhrál. Druhá hodnota jež nás drží při životě se nám ztrácí před očima. Nu co, máme ještě tři, to nějak zvládneme. Jenže ten někdo je zákeřný. Říká, že ještě do třetice, prý naposled a jen čeká na to, až nás zase porazí. A třetí hodnotu odevzdáváme. Máme ještě dvě, to zvládneme, utěšujeme se navzájem. Ten NĚKDO nám dává nabídku. Ukazuje cestu a taky, ještě naposled, ať mu ukážeme, kolik hodnot nám ještě zbylo. Máme v ruce poslední dvě, pro nás snad ty nejdůležitější. Než se nadějeme, ten někdo nám vytrhává jednu hodnotu z rukou. Náhoda osudu, obyčejná krutá hříčka. 

Máme v ruce poslední hodnotu, můžeme jít dál, ale přežijeme z této hodnoty? Dá se na ni znovu vystavět? Jak to vidíte vy? 

 

Můj výsledek mě docela překvapil. Pokud se nebudete bát, klidně napište, jestli jste byli s výsledkem spokojeni, či nikoliv. Přiznám se, že hra není z mojí hlavy, ale dost mi nahrává na téma, jež tu chci pár tahy lehce načrtnout. Je od jednoho učitele. 

 

HODNOTY.

Právě tak zřetelnější v předvánoční čas. Všichni by naráz chtěli být milí, nebo naopak, znovu začínají bolet staré rány. Ta doba, jež nějak víc zarývá se do srdcí a připravuje ji na LÁSKU. Odpustit, neodpustit? Člověk by měl začít u sebe. Odpustit si, že není dokonalý, že mu některé věci déle trvají a že se mu pokaždé lesknou oči. Uvědomit si, že když někdy o svou kartičku přijde, že to možná bude ta, na které moc, moc záleží, i když se tváří, že ne. A něco udělat. Telefonát, jednoduchý krok k odpuštění. Sobě, ale i jiným. Podívat se sobě do tváře, uznat, jak moc to bolí, a v tom měkkém rozpoložení, udělat krůček. Protože může nastat situace, kdy už nepůjde udělat ani ten krůček. 

 

Máme plno úžasných projektů a všichni chceme pomáhat jiným. Je to úžasné, a nic proti tomu nemám, ale co třeba začít doma? Kolik z nás má nebo zná opuštěné seniory, spolužáky, jež jsou trochu divní, obyčejné lidi kolem sebe. Kupme bublifuk, darujme někomu svůj čas, jednou to přežijme to babiččino nesmyslné blábolení...

Možná, že až pak budeme sedět u stromečku, nebudou nás některé věci bolet, protože se začnou uzdravovat, třeba na sebe budeme hrdí, když budeme vzpomínat, jak jsme s babičkou foukali bublinky, jak jsme pili meltu z plechového hrníčku, jak jsme si s talířem hráli na automobilové závody. Stačí něco. Malé překvápko, zahrát si na červenou Karkulku, vzít něco sladkého, nějakou hru a někomu osamělému vymalovat den.

Co my víme, třeba by chtěl zrovna naše barvy...