Už si pomalu začínám myslet, že to někoho začíná velmi bavit. No vážně, učení nad hlavu a já místo toho abych se soustředila na to podstatné, zase řeším vztahy. Už mě to pomalu přestává bavit. Mám popsaných pár papírů (kde jsi byla předtím, inspirace?) a zase řeším dilema, jak se znovu poskládat. Občas vážně nevím, jestli děkovat Bohu za to, že mé srdce je tak laskavé, nebo tiše nadávat.

Já to beru. V té pubertě, jsem dosti lidem ublížila. Vlastně jsem byla takový jed. A ještě teď, po pěti letech, jako by se mi to vracelo. Nebudu říkat, že už se nějaké ty dva roky (nebo víc, kdo si to má pamatovat?), snažím žít v pravdě. Být upřímná k sobě, k ostatním, být laskavá. A vážně, s trochou hrdosti bych i řekla, že se mi to daří. Abych se někomu pomstila, s někým si zahrávala, na to už nejsem. Někdo tomu říká osud, někdo karma, je to jedno, já jen vím, že se to zákonitě někomu vrátí a přece si nebudu házet klacky pod nohy, když vím, že to za to nestojí.

Nevím, jestli se vracejí ty dobré věci. Ráda bych tomu věřila. Možná, je to o tom, věřit v ně, věřit v maličkosti. Občas si, jako malé dítě představuju, až někde tam nahoře, někdo vytáhne tu velkou životní knihu a bude předčítat. Každý z nás se tam v několika knihách objeví. Možná, že tam bude kapitola o tom, jak někdo někomu vnikl do jeho knihy a ve výsledku to bude jeho kapitola, toho, jež celou dobu stál vzadu, ale vlastně, kdy by si ten, jež jeho je kniha, všiml, zjistil by, že ta kapitola je o tom druhém, o jeho cestě, jeho boji, vztahu k němu a především slzách. Třeba ty stránky budou rozmočené, co já vím. A ten, jehož je kniha si to pak uvědomí (byla bych ráda, kdyby to bylo ještě v tomto životě, ale snažím se být realista). 

Začalo mě bavit dívat se lidem do očí. Oči by přece neměly lhát. Jsem hrdá na to, jaké mám oči. Když se do nich ohlédnu, vidím tam celý můj rok 2018. A víte co? Měla bych být na ně hrdá. Když si uvědomím, kolik z nich vyteklo vody, kolik musely zadržet emocí, jsem vážně ráda, že mám takové oči. Protože když se na ně podívám, vidím tam tu proměnu, z holčičky na mladou ženu. Nevidím jizvy na těle, které by o tom svědčily, vidím to v očích. Naučila jsem se mít je ráda, vždy mi všechno prozradily. Oči přece nelžou...nebo alespoň ty vlastní...U těch cizích nevím, často si totiž člověk myslí, že tam něco je, ale třeba není...

Vím už teď, že leden a únor budou zase dva náročné měsíce, kdy mi všechno bude křičet bolestí. Koupila jsem si nové šaty, jsou nádherné, takové holčičí. Každý z nás má nějaká ta předsevzetí, já mám to hlavní- být ženou, ne mechanickým strojem na bolest. Více o sebe dbát, usměv už umím. Nebudu čekat na ideální příležitost, vytvořím si ji. Nebudu schovávat ty pěkné věci na potom, až zhubnu, až mě někdo někam pozve...prostě je vytáhnu.

Takže, až mě zase někdo bude podezírat, že mi na něčem hodně záleží, když mi to bude slušet, bude to klam. Zase se lidi budou divit, proč chodím v sukni, když nemusím, proč létám v šatech, když je zima, proč, proč, proč. Našla jsem sebe a já věřím, že někdo najde mě a vím, že to ještě potrvá, že ta bolest se jednoho dne promění v něco, čemu říkáme pokrok nebo štěstí. Vztahy mají být přece jednoduché...

 

P.S. Přikládám odkaz na jeden článek a jedno video.

https://www.youtube.com/watch?v=OS0Tg0IjCp4

https://www.pronaladu.cz/dopis-moudre-zeny-mladym-divkam/