Prosila o vteřinu a dostala ji.

Na benzínové pumpě znuděně koukala z okénka a hrála si s vlasy. Točila je na prstě tam a zpátky. Přemýšlela nad divným sloganem jedné modré firmy. Vlastně přemýšlela, co dál. Kam ji ten život zas zavál. Do rohu. Měla by se cítit šťastna, vše se povedlo, jak mělo. Měla by...

Porozhlédla se kolem. Naproti zastavilo auto. Obyčejný člověk na ni hleděl se zájmem, usmíval se. Konečně nemá věkový průměr 60 +, pomyslela si. Obyčejná věc, jež ji přinutila smutně se usmát. 

A někde ten malý kousek v ní křičel, že on šťasten je. 

 

Občas námi nepohnou ty velké věci, ale naopak ty maličkosti všedního dne. Člověk k nim musí být ale vnímavý, je totiž tak lehké je přehlédnout...