DEPRESE

ZKLAMÁNÍ

NAŠTVÁNÍ

SMUTEK

BOLEST

BEZNADĚJ

STAROSTI

 

ÁÁÁ

 

ZPOMAL!

Batoh, v hlavní roli minimalismus, což znamená v mém případě tričko, džíny, mikinu, nějaké ty věci, co prostě nutně tahat musím a rtěnku. Odjet někam do neznáma známa, udělat tečku za tím, jak lidé ublížili, odpustit, nejdřív sobě, potom ostatním. A zkusit to znovu, člověk se mění, snažit se dívat jinýma očima, mávnout nad maličkostmi rukou, když je nejhůř uvařit kafe a zhluboka dýchat.

Na chvíli zmizet, vzít si jehlu a znovu začít zašívat ty bolavé vztahy, i když u toho duše trochu krvácí. JUčit se neustále mít ráda, pečovat o svůj vztah se mnou. Jak snadno to pak jde u ostatních. Přišla rána a hned za ní přišly krásné chvíle, které do sebe konečně zapadaly. Celou dobu se snažím si něco naplánovat a vždy to nevyjde, až teď. Jednoduše správný čas.

Přes dva dny bez messengeru, facebooku, instagramu, nemožnost sledovat životy ostatních (ani jsem nevěděla, jak je snadné někde mobil hodit a vypnout všechny notifikace). Naráz tam je ten nezaplněný prostor, prostor, který by měly mít sociální sítě, ale teď chvíli nemají. Neuvěřitelné ticho, schopnost pustit si jakoukoliv písničku bez toho, aniž bych pořád musela kontrolovat mobil. Tvořit. Zapálit svíčku a nesnažit se za každou cenu tu občasnou bolest duše utišit prázdnými pořady, někdy potřebuje i víc než pět minut ticha...

ŽÍT PŘÍTOMNOST

To znamená celá se věnovat lidem okolo sebe, věnovat se sobě, dovolit si to. Dovolit si nebýt věčně přítomná každému, jak si usmyslí a radši se věnovat lidem okolo sebe. Facebooky nám problémy s komunikací a s odcizením nevyřeší...

 

možná že stárnem

možná už máme jiné oči

když přepadá smutek

země se stále stejně točí

vezmi si papír

a sepiš to

za co můžeš děkovat

uvědomíš si že máš tak moc

zkus na chvíli

něco dát