Ani nevím proč, možná že zase blikla ta jiskra o tu změnu, nebo jsem si samu sebe představila, že bych přesně to nechtěla zažít, začala jsem jí volat, pěstovat si ji jako kytičku. Od občasných telefonátů o ničem a něčem jsem moc nevěřila, že to někdy pocítím. Možná právě proto, že ta moje touha byla tak trochu uspokojena někde jinde, jsem si uvědomila, že doma ji nemám vyřešenou, že nemohu zalévat cizí kytky, když tu svoji nemám doma zalitou.

Moje babička. Ta, jež zůstala a se kterou se mi zdá, že nemám nic společného. Ta, před kterou jsem utíkala, protože jsem cítila chlad. Tolik věcí, co jsem si nechtěla připustit, tolik bolavých ran, protože jsem občas byla sama...

Má osobní zóna stala se nekonečnou. A teď tu stojím a snad na chvíli jsem ucítila něco, čemu se říká láska. Starost, cit, lehký výboj energie, který nás kopne a projede celým tělem a můžeme se hádat, jestli tam byl, nebo ne. Možná, že už vím, jak na ni, nebo mé srdce bylo připraveno, nevím.

Začínám odpočítávat dny. Za pár měsíců se zase stavím, jen je toho teď tolik... Změna je vždy možná a žádoucí, něco se mě dotklo. To, před čím jsem před dvěma roky utekla, mě teď přitahuje zpátky, ale jinak. Tiše šeptám tomu na nebi, že On tam byl, se mnou a že děkuji...