Je to tak nějak přirozené. Každý má potřebu se pochlubit, tím, co dělá, jak je šťastný, zrovna v tuto chvíli tady a teď. Pětiminutová pauza, než vznikne ta dokonalá fotka na facebook, na instagram ... Než to člověk upraví, musí to být tak nějak ideální, ať se to co nejvíc lidem líbí. Jeho zapálení pro určitou věc musí vědět nejlépe všichni. Hodně obrazovek, málo obličejů kolem sebe.

Nenapadne nás, že kdybychom někdy ty chvíle, kde máme ta hluchá místa, čekáme na zastávce, u doktora, jedeme autobusem, občas vyplnili něčím jiným, než koukání do obrazovek, možná, že bychom byli více obohaceni. Díky starším generacím, které se toho nebojí, často si přisednou a bez váhání se rozpovídají o počasí, až skončíme u osobního života. Člověku to přijde trapné, odloží mobil, jenže konverzace může téct dál...A tak se z obyčejného čekání stává neobyčejná chvíle s obyčejnými lidmi. Inspirace, vášeň pro cosi, náhoda, říkejme si tomu, jak chceme. Žádná psychologická příručka, neřekne tolik, jak některá náhodná setkání. Člověk ví, že už se s dotyčným neuvidí, probíráme osobní problémy, radosti, dáváme si navzájem něco, co ještě dál v nás může rezonovat. Někdy se stane, že se vyřeší nebo pohnou některé věci, které dlouhou dobou ležely ladem. Obyčejná setkání.

Mám ráda lidi s hodně ranami na srdci. Jsou takoví andělé, když poodhalí srdce poseté ranami a přitom naplno žijí. My mladí to často neumíme. Hroutíme se z první porážky, protože přece...kolem nás je vše až tak hnusně dokonalé, že to přece nejde. Zlobíme se kvůli materiálním věcem, protože přece tolik potřebujeme obrazovky.

 

A pak často vidíme něco, co nás donutí se na chvíli zastavit, mobil odložit někde na dně a zamyslet se. Občas také máme možnost poznat zčásti něčí životní linku, na chvíli se přestaneme litovat a začneme žasnout. Začneme za vším vidět něco víc... To, že to nebylo samo sebou, to, že někdo se nevzdává svého snu a jen naše přítomnost a pár milých slov někdy může povzbudit. To, že někdo žije víc než my s našimi dokonalými obrazovkami. Ještě tu zmíním jednu konkrétní věc, o které toho ale moc nevím.

 

Steel Jazz.

Když jsem je viděla poprvé, viděla jsem jen lidi důchodového věku, nevěděla nic o jazzu. V momentě, kdy ke mně přišel pan kapelník, představil, co budou hrát, bylo mi jasné, že tento večer asi moc aktivní na sociálních sítích nebudu. Je to pár měsíců, co to mám jako takové jiné kafe do života, trochu nové, jiné vzpruhy. Jejich nadšení, odhodlání je něco, před čím roztává srdce a na jejich hudbě je to tak cítit, že se člověk někdy zapomene, nebo si nevědomky některé věci utvrdí. Takový ten večer, jež mi dá důvod vypadat o trochu líp a sama, případně s někým, si vyrazit. Našlo by se sto důvodů, proč by se na to měli vykašlat, zas tak jazz populární není. Jenže to nejde. Povzbuzení do dalších šedých dní, dokola opakovat ano životu, tak trochu přítmí, dokonalý jazz. Už mi ani není trapné to, že jsem tam nejmladší, i pro ně je to povzbuzení. Něco, co se k mému srdci přidalo, na co pokaždé čekám, když už se těch věcí nakumuluje tolik, abych pak s klidem mohla se ponořit do nádherné hudby a odevzdat to dál...

Omlouvám se za nekvalitní fotky-stálá sestava Zdeněk Kryštof, Josef Mazák, Milan Kašuba, Víťa Vavrda, Radim Hanousek, + host Peter Lipa. Fotka tři+ host Jaroslav Panák.