Zhruba od sedmé třídy jsem se začala tzv. řezat. Paradoxně jsem to vyčetla v katolickém časopisu, kde článek o tom měl spíše funkci preventivní. A od té doby jsem nad tím uvažovala, a když jsem to zkusila, nebylo to tak strašné. Nutno podotknout, že tehdy jsem byla jako mladý člověk dosti emočně nevyrovnanou osobností a neustále jsem byla srovnávána a už jen tím, že jsem z rodiny trochu jiná, jsem nesplňovala určité představy- jak se oblékat, jak se chovat, mít rád něco jiného, více pracovat… A toto bylo ideální. Když bolí tělo, je to o mnoho lepší, než když bolí duše. Jenže tehdy jsem si myslela, že je to nesobecké, a vlastně úplně neškodné… Pak už jsem snad dostala trochu víc rozum.

Dnešní doba je plná srovnávání a očekávání. Stačí otevřít instagram a vidíme tisíce dokonalých fotek a ještě dokonalejších lidí. A kolik toho očekávají rodiče, spolužáci, kamarádi. Myslím, že člověk to dlouho nevydrží jít nalinkovanou cestičkou a dřív či později, když se mu ve chvíli ticha zadaří, si vzpomene, na své já, že je někde nechal na cestě. Souvisí to dost se sebepřijetím - co zvládnu, na co nemám a neporovnávat se a nemít pocit, že se za každou cenu musím pořád před někým obhajovat. Je to jako s nějakou jinou závislostí. Život jde, člověk je v pohodě a pak jsou situace, kdy se potřebuje ať už vyřvat, nějak to dostat ze sebe a obyčejné věci nepomáhají a tak zvolí krajní variantu. Nutno podotknout, že si, alespoň na chvíli může připadat výjimečný. Naše tiché boje. A pak jsou ty situace čím dál častěji… a on pak zjistí, že by s tím měl něco dělat. Jenže musí chtít. Je to o to horší a těžší, když se problémy stupňují (ty, jež nelze úplně vyřešit). V momentě, kdy s tím člověk začne něco dělat, je mu ustavičně připomínána minulost- tím člověkem, jakým byl.

A možná proto přibývá sebevražd a suicidního jednání celkově. Proto, že si myslíme, že na to máme právo, jak všichni prezentují na sociálních sítí. Právo na to, být šťastnými a pokud možno přinášet co nejméně obětí pro to. Je to o tom, že si myslíme, že když už nám život dal tolik ran, je pro nás momentální štěstí skončit. Jednoduše utéct a přestat řešit konflikty. Už jen tím, jak zoufale sledujeme facebooky, instagramy a s rozvíjením moderních technologií je vše tak snadné. Podle mě je to spíš naopak. Už ubývá lidí, komu bychom chyběli, kdo by zvedl zadní část těla a dal nám pořádnou facku, aby se dotyčný probral a pak ho objal. Většina z těchto věcí se dnes odehrává jinde, než v realitě. Už se moc nedivím, že lidé neumí a bojí se komunikovat. Čím je člověk starší, tím víc stojí o to, aby si na něho někdo udělal čas, probral to, jak se má a přitom nedržel telefon v ruce. Ale zpátky k důvodu, proč to zmiňuji. Když jsme, čistě teoreticky, pořád na obrazovkách, jak pak můžeme vidět lidi okolo sebe? Jak pak můžeme vidět tu babičku, jež se láskyplně prochází s kočárkem po městě, ty usměvavé seniory, jež jdou na jazzový koncert…

A právě z těchto okamžiků se skládá život. Pokud toto člověk nevidí, neumí to nebo nechce jen proto, že zrovna hraje vážně zajímavou hru na mobilu nebo si píše s několika lidmi naráz, je to špatně. Pokud umíme vidět laskavost ve světě, je ještě naděje. A tyto malicherné okamžiky, jež uvidíme, když odložíme mobily, nám to mohou ukázat. Svět není tak krutým místem, jak se zdá. Občas je třeba poslechnout ty naše seniory, ať vykládají, že život opravdu neměli vymalovaný růžovými barvami. A pak se můžeme zamyslet nad sebou, když tolik času promrháme jenom tímto? Také to občas potřebuji vidět. To, jak jim život udělil nemilosrdně kruté rány a jak teď jezdí spokojeně na elektrickém kole, protože zrovna dostali chuť na pivo a fotbal. Jejich nezdolný elán, energii, že život nekončí. A pokud se já, jako mladý člověk, který bych k tomu měl mít daleko větší důvod, než oni, nedokážu usmát, měla bych se stydět a ne lajkovat srdceryvné citáty na facebooku.

Možná toto suicidní chování chápu. Ale jen toto, protože vím, že lidé tím určitým způsobem upouštějí přetlak z duše. Vím, že to někdy hlava nebere a nějakým způsobem utéct před realitou, je skvělé. Jenže! Ta hranice je strašně nízká. Podle mě je jednodušší se zaměřit na ty radostné okamžiky okolo a trochu změnit přístup. Jenže ne vždy to jde. Vše je jenom v hlavě. Pokud si nastavíme, že nás nikdo nemá rád a že jsme k ničemu, bude to tak. Ale pokud si začne člověk sám sebe vážit, trávit se sebou čas, nevyhýbat se tichu a trpělivě zkoumat, co chce, pomalu se i ty nejobyčejnější věci stanou rájem,

Máme tolik možností. Možná, že když začneme někomu pomáhat, nakonec zjistíme, že ve skutečnosti vlastně pomáháme sami sobě.

Jde jen o to občas odložit mobil.

 

...Mám ruce bílé, bez ranek, dokážu být sama se sebou, než s někým, kdo o to nestojí, jednoduše obyčejně, často jenom jsem... a jsem...občas ráda, občas nerada...vždy to jistí káva...