ono to musí doznít
říká se tomu odpuštění
nejdřív křičet
řvát
hlasitě nadávat
plánovat pomstu
pomalu na to přestat myslet
ruku pomalu pouštět
nenechat se rozhodit
žít dál
aby
jednoho dne
si člověk uvědomil
že už to nebolí
že teď
nyní
v tento moment
odpustil
Někdy to trvá dlouho, ale odpuštění je osvobozující...
Kdyby to bylo takhle, tak by odpouštění nebyla ctnost. Byl by to automatický děj, pokud by nebyla aktivována neřest "přiživování nenávisti".
Připadá mi, že tento pohled by odpouštění docela degradoval.
Díky, vnímám to stejně. Když nevyteče hnis, rána mokvá. Jen si musíme dávat pozor, aby to řvaní bylo na správném místě, jinak udělá víc škody jak užitku.
Hm, neviem. Tento popisovany dej mi znie skor ako osobne vyrovnavanie sa so situaciou - ktore moze nastat dlho po tom, co clovek druhemu odpusti, alebo kludne aj bez toho aby odpustil. A jo, moze to trvat pekne dlho...
Tak jasné, ale úplně mohu odpustit snad v ten moment, kdy se plně vyrovnám se situací, jinak je to samozřejmě dřív, ale je tam to ale...
Co to tedy je odpustit?
Podle mě k tomu navádí nezkreslený překlad Otčenáše. Dluhy.
Dluh je, že mám na dlužníka nějakou pohledávku. Něco po něm chci, vyžaduji. Něco, co on pro mě ještě neudělal, něco, co mi měl poskytnout mi neposkytl. Náhradu, omluvu, satisfakci, dar, čin .... Něco, na co mám podle svého názoru právo. A já to po něm stále chci.
Odpustit pak znamená: Už to po něm nechci.
Je proto snadné zjistit, zda jsem odpustil či ne. Chci to po něm nebo už ne?
To není věc nějakých citů. Chtění je záležitost vůle.
Klidně mohu odpustit (už nechci) a nadále se trápit tím, co nastalo. To není žádný protimluv.
Dávno se rozšířilo pojetí, že dokud se trápím, neodpustil jsem.
A není to pojetí náhodou hodně blbé?
Díky za krásné přirovnání.
Jestliže má ke mně někdo dluh a odpustím mu to (už nechci), ale na splacení toho dluhu mi závisí další důležité věci jistě, že se budu dál trápit. Snadno se stane, že mi okolí neuvěří a jiní považují za blázna, že nechci co mi náleží.
No, jaké máte možnosti, když ho dlužník nesplácí?
Možnosti jsou 3.
1) Poslat na něj exekutora.
2) Odpustit.
3) Až do smrti se užírat.
A není to pojetí náhodou hodně blbé?
Je.
A není náhodou, že to není náhodou?
Není.
Chápu, že jde o takovou lyriku, ale kdyby text snad aspiroval na nějakou obecnější "pravdu".. reakce na nějakou křivdu, zranění a tak, co potřebuje odpuštění rozhodně nemusí být "křičet, řvát etc.". Já to třeba u svejch rodičů měla dlouho tak, že jsem hněv hodně směřovala dovnitř, až jako k sebenenávisti, protože jsem si myslela, že jako křesťanku, by po mně některý věci měly sklouznout, protože musím být milující, uctivá etc.
No a odpustit přece můžeš (měl/a bys, musíš) mnohem dřív než se s něčím vyrovnáš a přijmeš to. Myslím, že některý dozvuky křivd a tak si člověk možná ponese až dokud " bude setřena každá slza z tváře" ... a přesto je po nás požadováno, že když neodpustíme tak nám nebude odpuštěno..
Ještě bych se vrátil k tomu odpuštění. Pokud mám pocit, že bych měl(a) někomu odpustit a zatím jsem neodpustil(a), je si třeba položit otázku: Co po něm vlastně chci? Co si přeji, aby se mu (s ním) stalo? Co bych chtěl(a), aby ...
A už to nechtít, už si to nepřát.
Chtění a přání je v naší moci.
Úkon vůle. Tohle uvědomění si bylo pro mě velmi osvobozující.
Neodpustit je obzvlášť stupidní, pokud po někom požaduji něco nereálného. Například to, aby nebyl udělal to, co udělal.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.