Přišlo to zcela nečekaně. Tak, jako ty neuvěřitelné věci bývají. V jednu chvíli si něco tak moc přejeme, a ono to ne vždy tak zcela vychází. Ale v tom je ten život tak strašně krásný, že ty nejkrásnější chvíle většinou přicházejí nečekaně, spontánně. No dobře, občas se jim tou spontánností musí trochu pomoci, aby se pak něco velkého pro někoho mohlo dít...

 

Moc ráda pozoruji lidi. Baví mě to. Baví mě to, jak působí, jak z nich něco vyzařuje. Možná se dívám někdy až moc přísně, občas zase zkresleně. Pamatuji si, kdy jsem čekávala na praxi na náměstí, seděla jsem na lavičce a místo toho, abych dělala něco z mých dlouhých „to do“ listů, jsem jednoduše pozorovala lidi. Hlavně tedy starší lidi. A ta půlhodina mi často dala nový impuls, abych mohla jít k dětem, aby se člověk mohl na chvíli dívat jinak, trochu přívětivěji na ten svět. Často se mi také stalo, že jsem se zapomněla. Člověk si s sebou nese tolik bolesti, jež není viditelná a někdy se tak nějak objeví, aby mu ukázala, že nemá cenu utíkat. Jednou se tomu bude muset stejně postavit, své minulosti, svým strachům a bolestech. A když se člověk umí správně dívat, mnohá tato obyčejná setkání, mu dávají indicie, aby mohl, aby ten kousek života uchopil jinak. 

 

Snažila jsem se neočekávat, protože to je někdy to nejlepší, co já pro sebe můžu udělat. A pak něco přišlo, nějaký ten impuls, na který jsem dlouhou dobu čekala a ani už nevěřila, že se toho někdy dočkám. Úžasné dilema a sebepodceňování, že člověk toho má přeci tolik na práci, že nemůže, že si to nezaslouží... Ale tyto okamžiky se často neptají, protože jsou jen párkrát za život (doufám, že i víckrát). Takže jsem nakonec bábovky, kynutá těsta a všechny tyto radosti ve všedních dnech, nechala stranou. I já potřebuji tu stravu duchovní a možná jsem měla dojem, že se mi ji ani v kostele nedostává, ani v tichu, kde jsem byla, abych ho následně nahradila nesmyslnými seriály, abych se snažila na chvíli umlčet ten hlad duše.

 

Koupila jsem si lístek a šla do sálu. Přišel takový obyčejný pán, člověk by si ho stěží zapamatoval, stěží všiml. Po chvíli začal mluvit a nebyly to takové ty řeči, jež se obvykle říkávají. Bylo to něco jiného. Člověk, který si stoupne a začne jednoduše a poutavě mluvit, že to spíš zní jako pohlazení, žádná přednáška, ale obyčejné povídání si o všem a o ničem, taková obyčejná slova, pokora a dost přechodníků. Sotva si stačí uvědomit, že tam je správně, že se nekouká na hodinky, aby si doplnil nějaký ten všeobecný rozhled, ale že tu dneska je v hlavní roli on, že se možná na ten život dívá malinko jinak, z jiného úhlu. A ten svůj si trochu posune a zmírní.

 

Nechci psát moc obecně, protože to je něco, co zpracovávám po kouscích. Ta neuvěřitelná radost a naplnění srdce. Jsou setkání, která se člověka nečekaně dotknou, ať je to nerudný filosof či jeden zajímavý pán. Stále mě to utvrzuje v tom, dělat ty spontánní věci a když mě něco chytne za srdce, nebát se to dát najevo. Jsou okamžiky, kdy se nám rozechvívá srdce, kdy cítíme, že něco dostáváme, nezaslouženě, kdy člověku se chce tak moc mlčet...

 

A to jsem dostala i já.

Děkuji.