Všimli jste si někdy okolo sebe, kolik je u nás schopných lidí?

Většinou nám stárnou, to svoje dělají pořád dokola a mají neuvěřitelné historky.

Tak moc nám chybí větší zapojení seniorů do dialogu s mladými lidmi.

 

Objevila jsem poklad. Ne vážně. Vždycky, když objevím nového důchodce, který něco umí a je ochoten o tom vyprávět, o jeho příběhu, nebo o tom, co vytvořil, cítím, že z části se naplňuje moje srdce. Pořád si tak naivně myslím, že to nedělám pro sebe, když vidím ty nadšené oči člověka, který čeká na uznání, a když ho vybídnete k tomu, že může, může ukázat kousek svého života, svého příběhu, je šťasten. Je tak zajímavé, jak čekají na vyzvání, jako by se ptali, jestli mohou, jestli vás to neotravuje, jako by nebylo tak snadné dát jim hrstku času.

 

Objevila jsem dalšího. Dalšího z nekonečné řady důchodců. Měla jsem ho vedle sebe a vedly se prázdné řeči o počasí, o ekonomice, jakou barvou dát si vymalovat byt, a jaký televizní pořad zrovna teď sleduje…

A celou dobu jsem o tom vlastně nevěděla. To, co jsem občas hledala, bylo skoro vedle mně.  Jenže ty cesty k lidem nejdříve právě vedou těmi prázdnými řečmi o počasí, o televizních nekonečných seriálech…

 

Vlastně to objevení bylo v čase, když jsem se přestala vzpírat Bohu a řekla jsem mu, že mu věřím, že se mi sice strašně, ale strašně nechce, a vlastně se mi to vůbec, ale vůbec nelíbí, ale začínám se na to těšit, protože vím, že když to nechám na Něm, že to dobře dopadne a hlavně, že nebudu mít srdce tak moc prázdné.

 

Poklad v dalším člověku. Člověku, který toho tak moc umí, a i když není věřící, tak vyřezává nádherně Pannu Marii (ta mě fakt dostala, tam nahoru jsem se jen pousmála).

Člověk, který je umělec, a má za sebou zajímavý příběh.

Další starý člověk, který se mi otevírá a já zase cítím, že moje srdce přirůstá a objevuje se mi tam další důchodce.

 

Tak ať.