Ta zpráva byla tak čekaná nečekaná.
No jistě, dalo se to čekat, všichni stárneme.
Vlastně moje není, ale tak nějak byla vzadu. Vzadu za mými důchodci. I když jsem teď někde jinde, pořád jsou moji.
Moji nejmilovanější.
A ona umřela.
Pamatuji si, kdy jsem slyšela podobnou zprávu. O někom blízkém. A nevyvolalo to žádné emoce.
Některé vztahy jsou už asi nevratné.
Jak jsou ty vteřiny života křehké...
Možná, že když někdo umře, o to víc jsme někde potřeba, abychom si uvědomili své místo...
A možná, se to stává.
Jisté je to, že už třetí lavice bude zet prázdnotou.
No, a tak si zase pobrečím.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.