Ta zpráva byla tak čekaná nečekaná.

No jistě, dalo se to čekat, všichni stárneme.

Vlastně moje není, ale tak nějak byla vzadu. Vzadu za mými důchodci. I když jsem teď někde jinde, pořád jsou moji. 

Moji nejmilovanější.

A ona umřela.

Pamatuji si, kdy jsem slyšela podobnou zprávu. O někom blízkém. A nevyvolalo to žádné emoce. 

Některé vztahy jsou už asi nevratné.

Jak jsou ty vteřiny života křehké...

Možná, že když někdo umře, o to víc jsme někde potřeba, abychom si uvědomili své místo...

A možná, se to stává.

Jisté je to, že už třetí lavice bude zet prázdnotou.

 

No, a tak si zase pobrečím.