„ Co si tam píšeš do deníčku? “, starala se učitelka.

„ To, kdo mi ublížil “, zpupně odpovědělo dítko.

„Nepiš to, ničemu tím nepomůžeš  “, řekla učitelka a vytrhla dítěti stránku ze sešitu.

 

Nedávno se jeden důchodce chlubil tím, že si píše také takový deníček. Je v něm kdo mu co dluží, kdo mu ublížil, kdo přišel na kávu jen tak a nic mu to za to nedal. Jenže těch deníčků je několik, a má tam i jména své rodiny, svých vnoučat. 

 

Možná si to nepíšeme, možná máme v sobě také několik deníčků. Možná se nám ty stránky zobrazují jen někdy, kdy stojíme na stejném místě a nečekaná situace nám pomůže k tomu, abychom si vybavili naši stránku z deníčku, která není ještě zpracovaná, kterou nemáme ještě zmačkanou, rozstříhanou a spálenou.

 

Jenže si tyto deníčky nosíme v sobě a často podle nich jednáme...

Možná je někdy lepší vytrhnout stránku a na nic se neptat.

Nechat ji vytrženou, jen ať si dobolí, ale nevracet se k ní, je přece vytržená...