Klasicky jsem se zase ocitla tam, kde jsem neměla.

A nebo měla.

Sklopit hlavu prostě někdy bolí, zvlášť pokud vám ji někdo tlačí ještě níž, k hrudi.

Zase si dělám plusy a mínusy.

Zase si dělám nekonečný to do listy a pak si v noci nadávám, že to prostě nestíhám.

Zase...

A tak to nějak beru za své, protože v těch černošedých okamžicích, se občas najde někdo.

 

Někdo, kdo mě uchopí za ruku, protože mu připomínám mámu.

Někdo, kdo chce obejmout.

Někdo, kdo mi připomene, že mám fakt dlouhý a krásný vlasy.

Někdo, kdo ze mě nutně potřebuje udělat Elzu nebo Annu.

Někdo, při jehož hláškách ztrácím veškerou vážnost.

Někdo, kdo mi opakuje, že mě má tak moc rád!

 

A tak si vždy řeknu, že to ještě zkusím, i když si opakuji, že jsem tam dnes byla opravdu naposled!

A tak se pomalu vracím po krůčcích k Bohu, protože s Ním mám jistotu, že se neztratím.

A tak se zase učím plavat, i když to neumím...