Klasicky jsem se zase ocitla tam, kde jsem neměla.
A nebo měla.
Sklopit hlavu prostě někdy bolí, zvlášť pokud vám ji někdo tlačí ještě níž, k hrudi.
Zase si dělám plusy a mínusy.
Zase si dělám nekonečný to do listy a pak si v noci nadávám, že to prostě nestíhám.
Zase...
A tak to nějak beru za své, protože v těch černošedých okamžicích, se občas najde někdo.
Někdo, kdo mě uchopí za ruku, protože mu připomínám mámu.
Někdo, kdo chce obejmout.
Někdo, kdo mi připomene, že mám fakt dlouhý a krásný vlasy.
Někdo, kdo ze mě nutně potřebuje udělat Elzu nebo Annu.
Někdo, při jehož hláškách ztrácím veškerou vážnost.
Někdo, kdo mi opakuje, že mě má tak moc rád!
A tak si vždy řeknu, že to ještě zkusím, i když si opakuji, že jsem tam dnes byla opravdu naposled!
A tak se pomalu vracím po krůčcích k Bohu, protože s Ním mám jistotu, že se neztratím.
A tak se zase učím plavat, i když to neumím...
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.