Další rok přinesl ticho. Ticho a bláznivou melancholii. Znovu jsem začala přemýšlet o bytí, kdo jsem, co tu dělám a proč. Proč vlastně.

Konečně mi vyvstávaly ty otázky dítěte, který se mění v dospělého.  Musela jsem se smiřovat s tím, i když jsem to dávno znala, že mě neustále někdo shazuje, kousíček po kousku, neustále musím dokládat svou hodnotu, neustále má se mnou někdo problém, i když mlčím. Musím se pídit po informacích, každého zvlášť se ptát a nestále ze sebe dělat tu blboučkou jen proto, aby vynikli ostatní. Potřebovala jsem sílu. 

Zastavit se a přinutit se žasnout. Věci pro mě ztratily význam, nemohla jsem v sobě objevit tu radost dítěte. Brala jsem věci popořádku, jak mi říkali jiní...

A zapomněla jsem na sebe, i když jsem měla pár hodin, které mohly být moje, věnovala jsem je jiným, koukajíce přitom do telefonu.

Přitom jsem je tolik potřebovala, abych se mohla znovu najít.

Chtěla jsem tvořit. 

Jenže nic z toho nešlo tak lehce, výslede byl mnohdy katastrofální. 

Začala jsem se zavírat, začala jsem být nudným dospělým, který mluví o politice a vede prázdná slova.

Začala jsem mít prázdné oči. Dívala jsem se do zrcadla a nepoznávala jsem se. Žádné emoce, nic. Nechtěla jsem se stávat jiným, tak moc podobným jemu... Chtěla jsem si držet nějakou tu svoji životní filosofii, svoje slova, domněnky.

Bádala jsem nad tím, proč tu vlastně ještě jsem, co tu dělám, jestli jsem dobře v práci, která mě ničí, ač se zdá být pro všechny lehoučkou. Chtěla jsem. Tak moc jsem chtěla, jenže jsem nevěděla co, nevěděla jsem jak. Ale nutně jsem to potřebovala. Vyplňovala jsem prázdné kolonky v diáři, které mě donutily ještě víc pochybovat a přemýšlet. 

Ticho jsem milovala, ale nekladla jsem si otázky, vyvstávalo jen ticho.

 

A pak mě někdo vzal za ruku. Stála jsem a čekala, až malincí lidé odejdou, jenže maličký člověk mě vzal za ruku tak jasně, že jsem na vteřinu nezapochybovala. 

 

Smiřuji se doteď.

Stále pochybuji. Ještě pořád se mi třepou ruce a padají mi z nich věci.

Stále má někdo potřebu mě shazovat, dávat mi za vinu jeho zodpovědnost.

Stále se zlobím a pak to odevzdávám, stále a stále dokola...

 

Ticho stále vyvstává a je ho čím dál víc.

Tak moc mě maličcí lidé školí.

A já jsem vlastně ráda.

 

O tichu už sním pár let.