pomalu se vytrácí

ta poezie bezmoci

dívčího trápení

nemoce o srdci

se mění

 

pomalu se vytrácí

chybí ji zdivo

nová životní etapa

ach Bože, je mi to líto

 

už si hraji na dospělou

už nenosím culíky

stávám se nudnou

přestávám rozumět dětskému srdci

 

a tak se učím od dětí

školu, kterou jinde mi nedají

postavit bunkr, nakreslit mraky

princeznu by chtěly taky

 

stavět nekonečno domečků

pro mámu, tátu

ovečku

protože s náma bydlí

 

s hrůzou zjišťuji, kde se to ztratilo

ta spontánnost

elán k životu

zapomněla jsem tančit v dešti

 

sleduji seriály jako dospělá

a řeším slevové akce

i když jsem stále nesmělá

piji kafe ve velké dávce

 

stále hledám

v sobě tu holčičku

Boží dítě, které jásalo

průšvihů se nebálo

teď jenom dělám, že jsem

 

řeším obyčejný věci 

s nebývalou důležitostí

v hloubi duše vím

strašný kecy

 

znovu se snažit být dítětem

to měl by být dospělákův cíl

rozmlouvat o snech skutečných

a stát se jedním z nich