Míša píše....

tam kde láska zaseta kde bylo stavěno náhle se hroutí náhle padá marná lidská snaha trhlina bez pevných základů bez ticha na odezvu baví se pomalu a v jeden den buch kde máš ty základy co stavěl jsi za jasného dne půdorys nezvládl větrnost situace

seš závislej závislej na flašce medicíny nevidíš ty vidí jiní jen s ní se dokážeš bavit dokážeš se smát víš o tom že už Tě nikdo nemá rád? sedíte spolu a jizvy v tvářích oči zraněných lidí máš cos chtěl černá svatozář

když jsem Tě viděla naposled culila ses jak dítě vlasy rozpuštěné šaty rozevláté byla si dívkou do větru ráda ses smála vonělas po růžích nemálo milovala řekla bych že si žila život brázdila v sametových lodičkách říkala jsi že u tance se nejlíp…

tak ráda bych Ti zavolala ale neměla jsem Tvoje číslo do srdce se mi vrylo pouze Tvoje jméno nikdy nebude zapomenuto

strašně moc dni promarním chci být a nevím čím jen tak si plout na vodě občas kouknout po Tobě dávat víc než přijímat a k srdci si rady brát nedělat jen co se má a být prostě ... svá

Už to bude nějaký ten rok. Normální člověk jezdí s pláštěnkou v batohu, člověk, toužící po dobrodružství, pláštěnku nechává doma, vždyť je léto. Člověk zodpovědný, má buď s sebou, nebo na pracovišti náhradní věci, člověku nezodpovědnému, lačnící po…

zdálo se mi o Tobě chtěla bych chodit po vodě a nehrát si na Šípkovou Růženku čekat až najednou stanu se Popelkou z ničeho něco až uslyším volání ze spaní „princezno, vzbuď se“

Tento rok je jinej. Vážně. Možná to bude i tím, že teprve začal a už mám pocit, že moc rychle protíká mezi prsty, ale ok. Život je sám o sobě jedna velká jízda, nahoru, dolů, pro mě má tedy podobu horský dráhy, protože uprostřed se prostě nikdy…

někdy toho mám vážně dost zavřu se a neodpovídám slzy poví více poví co a jak někdy jen tak sedím a nechám vytéct tu bolest a nedorozumění jsem žena potřebuji plakat když duše přetéká bolestí a city a tak brečím abych ráno mohla znova vstát znovu se…

zase je to tady stav kdy nemůžu jíst modlím se do svítání milovat a mít klid neustále netrpělivá a v jádru duše žhnou i města když hoří srdce těžká cesta neustálá nejistota kam směřují mé kroky? znovu a znova nikdy to není stejný jednou se rozplynem…