Míša píše....

No jo no, ženy a romantický filmy. Už od útlého dětství je skoro všechny zbožňujeme a představujeme si, jak ten náš pan DOKONALÝ bude, jak za námi přijde a neopustí nás. Scénáře, miliony scénářů si jako ženy vysníme. Teď by mohl udělat to a teď zas…

až umřu nic se nezmění jenom to slunce se posune trochu výš až umřu sladké mámení mi ruce od mé lásky odpojí až umřu s prstenem na ruce víš, i ve mně dřímalo srdce a pak se stanu vílou s obláčky plnými sazí nepláčou mí drazí pokloním se všem žila…

jsi žena neviditelná křehká matka máš křídla když myješ nádobí usmíváš se na děti drhneš podlahu prádlo vytahuješ z pračky a všechno odznovu nikdo to nechápe moderní matky bez dětí tolik probdělých nocí v hlavě nic a přece cosi mohla bys psát básně…

v tom tichém opojení ztrácím se v duši srdce neporoučí sedí v koutě obléct si šaty a vyjít do polí být vílou křehkou nezdolná únavy konečně si zatančit a nebát se zesměšnění Bože ty víš že je to se mnou občas k nesnesení nechci se řídit podle vzorců…

na velkém domě na střeše taneční parket žena v šatech rudých či bílých jak nevinné kvítí či snad jak zralá žena lodičky padnoucí dokonale a vlasy sčesané teď ještě vypadá překrásně mladá dáma má tančit tanečník mešká hej Bože, kde je? stojí tu sama…

poznala jsem člověka náhodného známého spolužáka kamaráda nulového básníka neměl dokonalé oblečení a vypadal strašně zanedbaně v rukou ženy změnil se nečekaně radoval se z maličkostí z jogurtu v lednici z očí dívky se smějící nádherný člověk ženy to…

hledím v dál stojíce v rušném městě přichází přichází tence, lehce stíny siluety před očima vysmívají se mi jsem šťastna! zvolala stále tu jsou podávají mi ruku chtějí si mě vzít málo dopřáli sluchu jdou mi vstříc bolest se hromadí duše sténá vedle…

měsíc mi svítí do pokoje marně si tisknu vůni tvého trička do mé duše důvěřovat ti, Bože a kleknout na kolena i v duši každý den připravuješ mi nebe celý den myslíš na mě věci neviditelné připadají mi zvláštní proč nevěřící říká mi že v Tebe věří a…

měla jsem zlaté hodinky odbíjely čas přesně a teď je prodávám nikdo je nechce tikaly celý čas pětasedmdesát let vychovaly mě byly celý můj svět milovaly a dávaly rady nakonec zůstávají samy zlato už omšelé ručičky zpožděné vážně je nikdo nechce?…

chtěla jsem být uznávanou básnířkou a snítkou levandule noční tmou ozvěnou co zalévá mě pijanem noci s lahví vína a múzou básníka slabounkou tužkou č.1 a záložkou v čítance a neřešit věci nešťastné láskou a celým světem a podpisem od významného…