Míša píše....

...s červenou rtěnkou do světa...

diagnóza: zapomněla

už zase tiše ses vkradla do životů jiných a zapomněla na sebe a pak se divíš hrachy slz a neustálé bolesti naznačujeme Ti to všichni aby sis to mohla připomenout z minuty hodina ze chvíli zas jiná stejná jako vždycky ale trochu dívčí zase oči…

recept na ticho

dal mi recept na ticho jednou týdně aplikovat ukázala jsem mu jizvy „bolí to“ on však řekl: „ode dneška aplikovat“ „To se srovná.“ „za půl roku na kontrolu dodržet postup nespadnete znovu“ a tak tu sedím v stínu stromu dneska asi nejdu domů

jakože

já blázen jsem si nikdy nemyslela že mě potká něco tak krásnýho jakože přinese kytku jen tak a bude baštit moje palačinky jakože ty probrečený noci a sny dívky jednou budou bez říkání -vyplněny

babičko!

Babičko, ty vrásky ti tak sluší teď na stáří máš v nich vepsanou celou duši ty noci bezesné to stáří ty řádky v písankách životů jiných někde se vryly a někde zůstaly jen lehce načrtnuty nesmírné radosti bolesti lásky a utrpení jedné křehké ženy…

nezcelená

už jsem se našla dokázala jsem se sama smát dokázala jsem tančit a teď se mi nechce nic bláhově hledět na hvězdy a do zdi tak nějak si přát snít novou nezcelenou být

už ne

nebudu Ti připomínat svoji hodnotu mám ji celou vepsanou v tváři když život se občas pohne stříbrně plátno slzami září

žár

ba-sni ať Ti hoří srdce spalující žár na cestě životem a nech plout tu lodičku starostí hlavně chraň ten žár ať může doutnat ať na chvíli -zase se rozhoří

moje stará babička

Ani nevím proč, možná že zase blikla ta jiskra o tu změnu, nebo jsem si samu sebe představila, že bych přesně to nechtěla zažít, začala jsem jí volat, pěstovat si ji jako kytičku. Od občasných telefonátů o ničem a něčem jsem moc nevěřila, že to…

když se řítím životem

DEPRESE ZKLAMÁNÍ NAŠTVÁNÍ SMUTEK BOLEST BEZNADĚJ STAROSTI ÁÁÁ ZPOMAL! Batoh, v hlavní roli minimalismus, což znamená v mém případě tričko, džíny, mikinu, nějaké ty věci, co prostě nutně tahat musím a rtěnku. Odjet někam do neznáma známa, udělat…

tak si poplač

někdo tam nahoře má sklenici do ní sbírá všechny ty slzy jež Ti z očí vytečou aby Tě otesal a později proměnil je v něco krásného