Naposled. Seděla jsem mezi anděly a četla jim velice nezajímavé pohádky. Po chvíli jsem to vzdala. Usínali mi. A tak jsem se k nim ještě více přiblížila, prohodila pár slov o tom, jak se mají a jak jim to dnes sluší. Je zajímavé, že i na těch starých andělech se změní celý obličej, když se usmějí, jak se ji rozechvívá duše. Naposled jsem svému andělovi mohla podat ruku, naposled. Řekl mi, že se mu líbím. A tak jsem pochopila, že je čas nechat anděla jít. Nemohu být sobec, potřebují ho i ostatní.
A uvědomila jsem si, že každý má kolem sebe anděly, ty své, kteří možná na tu hodinu času, hodinu lásky stále čekají...
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.