A to tak najednou stojíte, držíte tolik lidí a přitom cítíte, že byste tak rádi spadli..

 

Je toho moc.

Zpozorněla jsem. Moje oči se začaly zalívat slzami, pleť si začala tvořit vlastní mapu smutku.  Nesvítily. A nikdo mě to na to neupozornil. Proč nikdo neupozorňuje, že nám oči nesvítí? Ale když zapomenu rozsvítit světla v autě, to jo, to mě auta upozorní, nebo policisté. Ale proč ne oči? Dívala jsem se do zrcadla. Proč si nezapomenu dát řasenku, ale oči si nezkontroluju?

A teď zjistit, co se zase děje. Tak co duše, povídej. Jenže ona zase mlčela.  A to je blbý, když mlčí, mám to s ní děsně těžký. Celej život. Přebírá emoce jiných, vstupuje do nich a ze všeho se obviňuje. Kupříkladu z toho, že lidem nesvítí oči. Ale proč by měly, když nesvítí ty moje. Nemají se od čeho zapálit. No jo, jenže předtím bylo tak jednoduchý se usmát. A teď to nejde. Hej duše, co se zase děje? Ach ti lidé, nepřestanou mě fascinovat a nepřestanou mě ničit. Už jsem dost stará, měla bych mít rozum a neřešit takový prkotiny. No jo, ale jsem taková. Prostě se starám. Tam nahoře už ze mě musí dost. Každý den si najdu minimálně jedno jméno, za který je třeba prosit. To je mi vlastně jedinou útěchou, protože víc jako tichý pozorovatel očí nezvládnu.

Ale ty moje dát dohromady musím, nemohou být ze všeho tak zničené, pořád by jen tekly. A to nesmí, musí rozsvěcovat, i když svítí slunce. 

Zase to odevzdám tam nahoru. Zase, zase, zase budu prosit a přát si, abych to ustála s minimálními ztrátami. Protože každý si zaslouží, alespoň jednou v životě, aby alespoň někdo byl jím, byť jen na chviličku fascinován a možná mu nepřímo připomenul, že je - skvělý, úžasný, že každý má dar, na každém je něco, co je jedinečné, čím může být výjimečný a zářit. No, a taky aby to jeho jméno někdy někdo připomněl a poděkoval za něj tam nahoru.

 

Jo, opravdu děsně miluju lidi.