Dneska Ti budu tykat. Ty jenž Tě neodradil název.

Prázdniny se přepůlily a já Ti toho nestihla tolik říct. Je pravda, že s těmi burcujícími okamžiky se zase setkávám až teď, v jedné zapadlé vísce, malé fabrice obehnané plotem s modrým logem.

Prosím, chval lidi. Chval, jak jen to dokážeš. Udělej je na chvíli šťastnými. Pochval jim účes, nádherné oči, chval je, co nejčastěji, že to zvládají, že ty bys to nedokázal. Dívej se na ně pohledem lásky. Miluj je! Každý je tak krásně jedinečný, tak úžasný. 

Ty nevíš, co mají za sebou. Kolikrát se jim oči zaplní slzami při nějakém tom slovíčku. Ty nevíš, kolikrát byli ponižováni, nevíš nic. Udělej je na chvíli šťastnými. Oceň jejich práci, jak vše skvěle zvládají. 

Protože až odejdeš, oni si vzpomenou. A možná to bude ten jeden okamžik v životě, kdy je někdo pochválil. Prosím, i když je znáš chvíli, řekni jim, že je máš rád. Lidé už na taková slova zapomněli, nejsou na ně připraveni, ale to nevadí. 

Udělej něco málo, dokud můžeš. Třeba jednou za Tebou někdo přijde a obejmě Tě. A ani nemusí. Postupem času ucítíš jejich lásku, ucítíš to. Vděčnost, radost.

 

Prosím, i když se Ti takových slov nedostalo, měj sílu a dej je jiným. Začni jinými, třeba se jednou propracuješ i ke své rodině. Ale prosím, dej si challenge a udělej něco krásného. Ne pro sebe, ale pro ně. 

A věř mi, že on Ti to někdo jednou vrátí. Jeho pohledem na Tebe.

A pokud jsi došel až sem, neponižuj se, jsi úžasný. Pokud tomu nevěříš, klidně Ti to řeknu do očí. Protože si Tě vážím. Za to, jaký jsi.