Stojí to práci.

A dost děsnou.

Vlastně téměř nekonečnou.

A pak se ti začnou dít děsný věci. Jako fakt bolestivý, až tě to sevře tam uvnitř.

Nutí tě to vydržet, bolí to tak, že se ti rozpukává srdce na kousky. Chceš to vzdát, ale zároven tak strašně moc chceš pokračovat. V jednu chvíli se Ti rozklepou ruce, prostě se sesuneš na podlahu, do sedu, pak na kolena. Pláčeš. Zuříš. Chceš s něčím praštit. Chceš si rozřezat ruce a do nich nasypat sůl, aby to přehlušilo to vnitřní bolest. Spadneš. Nečekáš to. Říkáš si proč zrovna ty. Ty, kterej se snažíš, ty kterej… Proč ne on? Několikrát ať chceš nebo nechceš ti tak otázka vyvstane. Díváš se na sebe, na cizího neznámého člověka a představuješ si, jak Tě budou soudit. A zatím soudíš sám sebe. Blbá hlava, blbý vlasy, sem tam špek, unavený oči plný bolesti, silná stehna, velkej zadek, ošklivý nohy.

Celou dobu si říkáš, že to přece, že to přece není možný. 

A začneš pít - pivo, tvrdej, cokoliv. 

Nebo si šlehneš . 

Nebo se začneš přejídat.

Prostě se nějak uvolníš.

Začne Ti být ze všeho tak blbě. 

Mizerná doba, mizerní lidi, mizerný tělo, který nic nevydrží.

Tělo se rozhodlo následovat duši.

A můžeš se pokoušet zabít, skončit ten mizernej podělanej život.

Může se Ti to povést.

Nebo to ustojíš.

A klidně si tím vším můžeš projít se zjizveným hnusným tělem.

Můžeš zkusit žít dál, jinak.

Odevzdáš to.

Něco změníš.

Začneš něco novýho, úplně nepochopitelnýho.

Zprvu to bude zase bolet, ale časem to přestane.

A uvědomíš si, že jsi šťastnej.

Uvědomíš si, že když si ráno můžeš dát kávu, je to zázrak. 

Že ta bábovka od tvý ženy není jen tak, že ten opravený kohoutek od manžela, byť jen provizorně, je vlastně docela fajn.

A přestaneš si lízat svý podělaný rány.

Začneš si žít ten svůj obyčejnej život plnej hnusnej věcí. 

Jenže začneš věřit na zázraky. Na ty malý, každodenní, co si jich nevšímáš.

Začneš se smát bez důvodu, začneš tančit na tvou oblíbenou hudbu, začneš se usmívat.

 

A jednoho dne Ti to dojde.

Že to všechno mělo nějakej smysl, a že za ty hnusný dny, po kterých pak přišlo to nečekané, opravdové štěstí, bys dal znovu.

Znovu se podíváš do zrcadla. A budeš se sobě dívat do očí, protože se Ti tam odehrává neskutečnej koncert tvýho života.

Možná se začneš dívat na lidi, možná Ti dojde, že jsi v tom podělaným světě nebyl sám. 

Zatímco na Tebe někdo křičel, někdo někde bil…

Ty rány máme v srdcích všichni.

Možná zjistíš, že za každým člověkem stojí toto všechno.

Obyčejný rány.

Bolest.

A budeš si vážit těch hodnej obyčejnech lidí.

Až se Ti někdy otevřou, až vyskládáte rány na stůl, zjistíš, že právě Ti jsou neobyčejní.

 

Andělé jsou většinou tišší…