Dnes byly svázány jedny stránky života. Jakého, to už může posoudit Bůh. Sice jsem jich moc neprožila, nepřečetla, ale mi se líbily.

Život je jako kniha. Dostaneme jen prázdné listy a tužku, která má na sobě takovou tu maličkou gumu. A začínáme psát. Každý den, nový list. Občas se setkáme s ořezávátkem, protože už takhle dále nemůžeme psát. Jak to bolí tužku, ale naráz je písmo ostřejší, jde lépe a krásně vidět. Někdy taky musíme hodně, hodně gumovat. Odpustit a smazat něco, co bylo špatné. Ale stejně to jde trochu vidět. Protože úplně smazat to nejde.

A tak píšeme dál. Máme na výběr různorodost žánrů, je jen otázkou, jestli píšeme drama, komedii nebo úplně něco jiného. Tolik možností! Taky je nutno vybrat vazbu. Obyčejný provaz, či pevná vazba, která také něco stojí, ale můžeme doufat, že se nám stránky hned nerozjedou a my nebudeme muset sbírat papíry po podlaze. 

Píšeme, dokud můžeme. Někdy se nám chce nechat stránku prázdnou a vyškrtnout ji. Dnes prostě nepíšu! Jenže nemáme na výběr, musíme psát. 

Protože až nastane ten den, naši blízcí vezmou balící papír, někteří přidají i mašličku a zabalí knihu. Ona ale neodešla, stále tu je. Jen z ní má každý kousek, každý četl jinou stránku.

Jenže my z ní budeme číst i na věčnosti. Rozbalíme ji a budeme po větách, pomaloučku si ji procházet. Ale tentokrát to nebude jen pro nás. Bude to bolet. Mnohem víc, protože vedle nás bude sedět Bůh a čekat. Až mu vše přečteme. 

 

Ale i přes to všechno balení a konec těch krásných knih, my musíme psát dál. Protože si tu svou knihu budeme číst sami.