Bílá a zakrytá, celou dobu mlčela,
teď probouzí se docela.
Sníh taje, zpátky do země se saje,
rostlinky snaží se zase hledat to, co je vzácné - slunce.
Pomalu, tiše, vše zase dýše, všechno se probouzí, usmívá se.
Přišlo jaro, zdá se.
Sluneční paprsky vykukují pomalu,
jako by se bály.
Jsou mladé, zvědavé,
sníh roztají tomu se netají,
a čekají, co svým teplem vzmůžou.
Poprvé na svět se dívají,
setkávají se s kytkami, radují se.
A i ony se dívají, a těší se z té krásy pozemské.
A lidé chodí, nevidí.
Občas si smutně zpívají,
po kytkách šlapají,
a ony tiše vzlykají.
Už možná nikdy neuvidí slunce,
už možná neuvidí zem,
už možná zase budou mrtvé jen.
Tak chtěli by růst,
dívat se na krásu,
mlčet v němém úžasu,
a chválit Boha za to, že nám začne jaro.
Zase...
Chtěla bych ho stále jen,
aby bylo krásně,
my mohli psát básně o lásce, podzimu, o tom, že fajn je tu...
Je jaro, zdá se.
:)
krásné :-)
krásné!!! :)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.